Valašské Meziříčí - Valašské Athény, jak bylo toto krásné město za mých časů nazýváno, mělo totiž osmitřídní reálné gymnázium a desítky absolventů odcházely na vysoké školy a jako lékaři, profesoři, spisovatelé a básníci i herci, například R. Brzobohatý nebo F. Hanus, proslavili své rodiště.

Do světa valašských tanců a písní uvedli nás žáky dva profesoři. Na učitelském ústavu to byl prof. Jan Nepomuk Polášek a na meziříčském gymnáziu v tanečním krúžku prof. A. Kubeša. Právě J. N. Polášek s A. Kubešou sbírali po celém Valašsku lidové písně a tance a potom je vydali v pěti zpěvnících, které sloužily také k uchování tanců, neboť tam byl také uveden jejich popis. Kromě školy se o poznávání Valašska a jeho kultury zasloužil také Sokol, který pořádal v létě výlety do nejbližšího okolí. V Sokole jsme hodně zpívali a učili se lidové tance ze všech oblastí naší republiky, hlavně však z Valašska. V zimním období bývaly v neděli odpoledne taneční čaje a i zde se mezi oblíbené moderní tance vloudily některé valašské tance, například Trnka, oblíbené Pilky, někdy i Točená. Zde mohli ogaři ukázat své odzemkové umění. V zimě, v době bálů, jsme se "vyřádili" na papučovém bále, kde se opravdu tančilo ve valašských papučích, které byly na naše tance "jako dělané". Toto vše zanechalo v mé mysli nezapomenutelné vzpomínky, které se mi velmi často promítnou i do snů.

Dalším místem poznání i poučení byly Rožnovské slavnosti. Zde jsem viděla, jak zazpívat a tančit valašské tance. Také časté návštěvy Rusavy se zvláštními kroji i písněmi byly vždy bohatou inspirací. A ještě to byl dodnes konaný a velmi oblíbený Moravský ples, kde každý valašský soubor ukázal ve svých krojích, co umí. To vše, co jsem v mládí viděla a zažila, vytvořilo můj trvale vřelý vztah k rodnému Valašsku.